Dne: 21. ledna 2004, místo: Městská knihovna v Jičíně

přítomni: Procházka, Žantovský, Veselý, Beranová, Ciler, Herbrych, Zákoutská, Zeman, Benešová.

Žádost o grant MK ČR zpracovala a odeslala Jana.

Granty na místní úrovni rozpracoval Prochor – s podáním počká na výsledek ministerského grantu (uzávěrka na MěÚ je 30. 4.)

Granty KÚ má na starosti již z předchozích schůzek Monika

Adresář má Monika (zaktualizovat do příští schůzky – Monika)

Sehnat levný nocleh a sponzory (všichni)

Hlavní název setkání např. Jičínské poetické jaro (úkol již z minula – prodlouženo – návrhy všichni na příští schůzku)

- literární soutěž Šrámkovy Sobotky věkově omezená (do 36 let) – týká se poezie a prózy

- Prochor informoval o připravované mezinárodní konferenci “Karl Kraus” a vyzval členy LISu k aktivní účasti na večeru, kde bude K. K. představen

- Milan C. informoval o pořadu Zelené peří, kam je možné i nadále zasílat příspěvky (mirek5@volny.cz, adresa : Kovářík Mirek, Zámecká 5, Praha 1 - Malá Strana, 110 00)

Milan Ciler

V tomto sborníku najdete nejen literární tvorbu, ale i články zabývající se regionální problematikou (např. Češi a Němci v  toku času), rozhovor s Markétou Zinnerovou (Dodnes řeším dilema: je mým domovem Praha, nebo Liberec ), portrét osobnosti (Ludvík Středa, dílo psané srdcem), hostem je fotograf Gerhard Ach z SRN, nechybí ani Pavel Charouzek (Fenomén Horáček aneb úvaha o plnění snů a hledání vlastní cesty) a například článek o česko-lužických vztazích v první polovině 19.století (Petr Píša), ale řadu dalších zajímavostí.

Na mně působí KALMANACH velmi zdařilým dojmem a nalezl jsem v něm zajímavé čtení i inspiraci pro náš literární spolek. Zájemci o Kalmanach, hlaste se u mně (Václav Franc, možno nahlédnout), cena jednoho výtisku je 100,-Kč.

LIS je dobrovolná nezávazná činnost. Tak jako v jiných spolcích, sdruženích, apod. jsou zde lidé aktivní s touhou tvořit, dělat něco nového, kteří potřebují kontakt s veřejností a lidé méně aktivní, respektive lidé, kteří ke svému životu nepotřebují dělat něco více, než-li psát. Každý podle svého naturelu. Přijde mi zbytečné neustále vyzývat k činnosti ty, kteří po tom netouží, nemají tedy motivaci. Chápu, že aktivní člověk potřebuje cítit podporu členů, když ne skutkem, tak alespoň projevením zájmu, či uznáním. Ovšem aktivní lidé by se neměli nechávat strhnout do stojatých vod malým zájmem. Je to také a především otázka priorit. Ne pro každého je psaní a LIS zájmem číslo jedna. Domnívám se, že ty pro nichž je LIS a psaní na prvním místě se dají spočítat na prstech jedné ruky a i tak by ještě prsty zbyly. Zastávám tedy názor, že aktivní lidé by se měli dát dohromady a pohnout LISem ze stojatých vod. Také se to již děje, např. tolik diskutovaná a obávaná akce Č-S setkání v květnu 2004. Publicita v rámci Jičína bude dosti velká, věřím, že přiláká i nové tvůrčí tváře dosud v Jičíně schované a vzniknou nové nápady a jejich realizace.

Četnost a náplň schůzek byla mnohokrát diskutována, zatím vždy bezvýsledně nebo se k nějakému výsledku došlo, nicméně jsme se ho nedokázali držet. Ano, asi by chtělo pozměnit program schůzek. Především by se na nich neměly řešit organizační záležitosti. Protože pokud jsem si všimla, tak řekne-li někdo, že něco uspořádá, začnou se hledat problémy a překážky, vnucuje se mi slovo důvody, proč to neuspořádat. Pak se hodiny hovoří o ničem a utíká čas, který je užitečnější věnovat třeba rozboru vlastní tvorby, protože to zajímá většinu a jsme ochotni o ní celkem plodně hovořit. Proto bych na schůzkách LISu pouze oznamovala, že samozvaná pracovní skupina cosi chystá, o čem to má být a samozřejmě ráda přivítá radu, nápad, jakékoliv zapojení ostatních členů. Opět není třeba něco určovat ; v rámci Č-S setkání samozvaná pracovní skupina již funguje, za hodinu vyřešila to, o čem se neplodně s nedostatečným zájmem hovořilo na schůzce LISu dobré 2 hodiny. Současná četnost schůzek LISáků je dostatečná, není třeba jí měnit. Zvýšení četnosti schůzek se totiž nerovná zvýšení aktivity LISáků. No a konečně ty akce. Podívejme se třeba na naše autorská čtení. Nedivím se, že nelákají veřejnost. Nemají nápad, atmosféru, sdílnost, kreativitu, čím mají zaujmout veřejnost? Co můžeme nabídnout za program? Máme nějaké lákadlo? Máme v LISu dost lidí se zajímavými nápady, s tvůrčím, kreativním myšlením, smutné je, že právě oni mají dosti svých vlastních aktivit a na aktivity LISu jim nezbývá čas.

Tak nevím, když to po sobě čtu, zda mělo význam něco takového napsat, už proto, že méně aktivní to stejně číst nebudou a aktivci to vědí. Nic objevného to není, asi bych to mohla shrnout do jedné věty: když se nad LISem zamyslím, mrzí mě, že aktivní lidé se nedokáží dát dohromady a neustále se nechávají rozpitvávat těmi druhými, co hledají - proč ne. No, ale když už jsem to napsala, tak vám to dám přečíst. Mějte pěkný den a hlavně pohodu :-)

Monika 15.01.2004 ( mírně kráceno, celý článek na www.kobra.zde.cz)

Chodil jsem po ulici a hledal námět. Marně. Dobrý námět hledá se těžko i dobrým autorům. Na okolí působil jsem jako cvok. Přestal jsem rozlišovat přátele a nepřátele. Nezdravil jsem nikoho. Konečně Po delší době, když jsem už rezignoval, najednou námět přišel. Divil jsem se, jak je to snadné.

Nejlepší knížky jsou ty dosud nenapsané.

Jel jsem a jel, až jsem přijel ke vsi Peklovsi. U silnice tam poletoval krásný malý barevný ptáček. Přemejšlel jsem, jak bys ho pojmenovala. Ta myšlenka, že vymýšlíš názvy ptáčkům se mi líbila. Pak jsem přemejšlel o jedný jeskyni kde nestalo se, co mělo se stát. Začaly mi mrznout nohy. Přemejšlel jsem, jak by bylo pěkný, kdyby mi zmrzly i ruce i tělo. Byl bych první obětí letošní zimy. Pak jsem přemejšlet přestal. Zamrzl mi mozek.

Afrika. Černý kontinent. Co o něm vlastně víme? Co víme o jeho kultuře a literatuře? Sáhl jsem tentokrát pro Gutenbergovu čítanku moderní africké prózy Africká čítanka, kterou vydalo v roce 2003 nakladatelství Gutenberg, editorem byl Petr Komers. Knih afrických spisovatelů u nás vyšlo zatím poměrně málo, i když právě uplynulá léta byla plodná, doháníme, co se dá. Proto jsem přivítal Africkou čítanku, která je pokusem o průřez toho nejlepšího na africkém literárním trhu. Je v ní obsaženo šestnáct ukázek různých prozaiků (13 mužů a 3 ženy) celé Afriky, Jsou zde většinou neznámá jména, ale i nositelé Nobelových cen. Texty byly přeloženy z deseti jazyků, a to šesti afrických (wolofština, jorubština, hauština, amharština, svahilština a afrikánština) a čtyř světových (angličtina, francouzština, portugalština, arabština). Někteří autoři žili střídavě v Africe a mimo ní, studovali ve světě a mohli vidět svět Afriky zvnějšku.

V knize Africká čítanka najdete celou řadu zajímavých ukázek. Těžko vybrat jednu. Zaujala mě například povídka Saida Ahmeda Mohameda , který se narodil a dodnes žije na ostrově Zanzibar (nar. 1947) Poupě, které se nemohlo rozvinout. Příběh rodičů a vesnice, do které se vrací dcera po studiu práv v Evropě. Rozčarování a zklamání jaké všichni zažijí, kdy místo “jedné z nich” přijíždí “osobnost”, neochotná snášet jejich pravidla a normy života.

Tahar Ben Jeloun (1944) z Maroka píše ve své ukázce Vdova kuráž o ženě, které mafie zavraždí manžela a ona začne přes vžité konvence, spolupracovat s policií. Séex Aliyu Ndaw (1933) napsal román (ukázka Král Tilleenu), který se stal v roce 1993 v Senegalu na středních školách povinnou četbou. V ukázce se zabývá změnou hodnot generací, postavením žen ve společnosti, jejich podřízenosti a snahou o vzdor, který v tomto případě končí těhotenstvím, při kterém umírá nejen dítě, ale i dívka, která se postavila rodinným zvyklostem.

Jedna z nejmladších autorek, Zvonne Vera (1964) žije v Zimbabwe, její díla jsou s úspěchem vydávána i ve světě. Překvapilo mně, že právě Zimbabwe je zemí s nejnižší negramotností v Africe vůbec (gramotnost 85%, zatímco např. Maroko, Alžírsko okolo 50%). Přispívá k tomu i knižní veletrh, který se koná od 80.let v Harare. Její povídka Začarovaný kruh je opět důkazem toho, že ani ve 21.století není úděl africké ženy lehký. Další ženou autorkou je Nadine Gordimerová (nar. 1923, nositelka Nobelovy ceny za rok 1991), ve své ukázce Ti, co se rodí pro radovánky věčné popisuje život jihoafrické dívky Very, která se zamiluje do nájemníka - cizince z Irska. A opět zde můžeme vidět generační pohledy, situaci ženy ve vztahu k mužům, těhotenství a cesta do Evropy, končící opět tragicky.

V závěru knihy je i přehled africké literatury v češtině a slovenštině pro ty, kteří projeví o tuto problematiku další zájem. Co říct ke knize jako celku? Když jsem přemýšlel o nějakém ústředním motivu, vyplynula mě, jak již asi tušíte z uvedených ukázek, situace žen. Ta je totiž ústředním motivem řady příspěvků. Na ní se nejlépe ukazuje těžká situace Afriky bojující za řadu věcí, pro nás Evropany, samozřejmých. Dovolím si malou charakteristickou ukázku z již vzpomínané povídky Saida Ahmeda Mohameda:

Sportovní pamětníci pamatují na slavný běh Abebe Bikily, kdy bos v ulicích Říma triumfoval na olympijských hrách 1960 v maratónském závodě. Tehdy byl prvním poslem afrického sportu, uběhlo čtyřicet let a podívejte se na nějaký významnější sportovní atletický podnik. Kam se třeba na keňské nebo etiopské vytrvalce hrabe Evropa? A co Mutolaová z Mosambiku ? Kdo ví, jestli se za několik desítek let neprodere do světového popředí i africká literatura. VáclaV

Cestou bychom se mohli zastavit v Petrkově, kde je slavná tvrz, v níž žil grafik, překladatel a básník Bohuslav Reynek se svojí ženou francouzskou básnířkou Suzanne Renaud. Poblíž je i vesnička Svatý Kříž, kde jsou oba společně pohřbeni. V Nové říši 11 let učil Otokar Březina. V klášteře řádu Premonstrátů, kde bychom se ubytovali, je zachována – tuším – i jeho pracovna + malá expozice týkající se jeho života a díla. K dispozici bychom v klášteře měli tři pokoje pro 2, 3 a 4 osoby. Dále WC, sprchy, malou kuchyňku a možnost v bezpečí zaparkovat auta. Cena za pobyt je dobrovolná, ale bylo by slušností přispět řádu alespoň na vyprání ložního prádla + vodu a energii. Klášter je nově zrekonstruovaný, řeholníků je tam cca 10, takže se není třeba bát nějakého nepohodlí. Pobyt je zapotřebí zamluvit zhruba 10 dní dopředu, aby náhodou nebylo obsazeno. V blízkosti Nové říše je pak Stará říše s galerií Josefa Floriana ( editor, překladatel a spisovatel. Známé mezi bibliofily jsou tisky z jeho nakladatelství Dobré dílo ). Asi 8 km je vzdálená Telč s renesančním zámkem a galerií malíře Zrzavého, ve stejné vzdálenosti pouze opačným směrem se nachází Dačice s krásným zámkem a též městská památková rezervace v městečku Slavonice. Lze se vydat pěšky i na hrad Roštejn s nádherným výhledem, případně se toulat i v blízkosti Nové říše. Nikdo by nebyl povinen absolvovat vše, o čem píšu. Vše by mělo záležet na svobodné vůli a dohodě mezi případnými zájemci. Doprava by měla být autem. Já sám nabízím to své, kam se pohodlně vejdou 4 lidé. Rád bych pouze, abychom se společně rozdělili o náklady na benzín za cestu tam, po okolí a zpět. Auto je vhodné i z toho důvodu, že o víkendu nelze spoléhat na hromadnou dopravu. Protože nevím, zda se budu moci zúčastnit příští schůzky Lisu, předávám tyto informace písemnou formou a věřím, že budeme v dohledné době schopni dát dohromady pár zájemců a vybrat i vhodný termín.