Byl básníkem vesnické bídy a venkovského proletariátu, jakýsi Petr Bezruč našeho rolnického kraje, což byl zjevný důvod neustálého překládání z místa na místo. Po letech marného snažení jeho jediná sbírka Bludaři vyšla až posmrtně v roce 1930.

Zmítán dlouhodobou osobní krizí a také marných snah o přivolání sociálně spravedlivější společnosti, unaven z překonávání uzavřených cest k dalšímu studiu a k vydání své sbírky nesčíselněkrát zužované, zastřelil se nakonec 11.července 1929 ve věku 30 let na hrázi rybníka Bučice u Rožďalovic. letošní rok je tedy okrouhlým výročím jeho narození i smrti.

Sbírka veršů Bludaři vyšla nákladem 500 výtisků, dnes těžko již dostupných. Kopie je zatím jen v sobotecké knihovně. O něco podrobnější údaje o básníkovi nalezne čtenář v časopise Od Ještěda k Troskám (č.1, 2004), kde jsou i odkazy na monografickou literaturu.

"Jdou a jdou nikam,

topí se bez smyslu v tmách,

jen srdce za všecko bolí a tepe

hluboko v hlubinách."

Ukázka z básně Strž:

Až hruď mi rozerve příval,

dej, aby nechvěl se ret

otázkou proč,

až hruď mi rozerve příval

dej, abych v brázdy smrti

zpříma se díval ...

Ukázka z básně Radim:

po lesích trávu žnou,

panenky ztrácejí z klína

hvězdu za hvězdou.

Chlapci už sedlají koně,

hřívy po samý pás,

panenkám pukají ňadra,

pukají ňadra sedmikrás ...

Takže popřemýšlejte a piště! VáclaV

(Nový ŽIVOT TURCA, ročník 44, č. 25, 23.června 2004)

Členovia Mädokýša písali príspevky do kroník, zápisníkov, podpisovala sa klubová vlajka, vymieňali sa kontakty. Toto všetko pokračovalo do neskorých hodín s básničkami, rozhovormi a spevom. Výsledkom stretnutia bude almanach, ktorý spracujú LIS a Mestská knižnica v Jičíne. Naši sa budú snažiť, aby ďalšie stretnutie autorov zo Slovenska, Čiech a Moravy pokračovalo Martinskou poetickou jeseňou 2004. Taťana Sivová

S Marianem Pallou, a především jeho kresbami, jsem se seznámil nejprve na stránkách literární přílohy Práva Salon. Tento v Košicích narozený autor (1953) působí jako odborný asistent na Fakultě výtvarných umění v Brně. Vydal několik knih (např. Jak zalichotit tlusté ženě, Když byl krtek velkej jako prase a i dvě uvedené v nadpise).

Pallovy knihy nejsou klasickými romány, ale podle mého názoru vznikají jako gejzír jeho fantazie, při prvním čtení nemají příliš “hlavu a patu”, ale při pozorném čtení objevujeme celou řadu zajímavých paralel, netypických pohledů a osobitostí.

První kniha, Zameť mou hruď, vypravuje příběh jakéhosi krále, jeho sluhy Josefa, královny, které král platí milence, kuchařky Lojzičky a uklízečky Mrázkové. A skutečně některé příběhy jsou až absurdní (např. proč dostal hajný diskem do hlavy nebo proč Ikarus neudržel moč). Palla svoji prózu doplňuje po straně vysvětlivkami, takže se například dozvíme, že ROMÁN je “Literární útvar, na jehož konci hrdina buď zemře, nebo se ožení, anebo trpí do ztacena,” , zatímco BŘICHO je : “Dutý prostor těsně nad pohlavím, částečně vyplněn střevy, která vypadají již na první pohled odpudivě. Ať je břicho jakkoliv krásně vypracované, vždy je naplněno hnusem.”

Obě knihy jsou doplněny charakteristickými kresbami autora.

Palla není klasickým romanopiscem (myslím si, že ani nikdy nebude), je svůj a doporučoval bych jeho tvorbu především těm, kteří si rádi vymýšlí, nepodivují se nad řadou proměn a nemusí mít pevný řád stavby knihy. Ti budou asi tvorbou Mariána Pally nadšeni. VáclaV

- Ani letos nevyšel LIS naprázdno na Literárním Varnsdorfu, neboť zde Petr Veselý získal v kategorii próza čestné uznání za povídku Kniha života (úryvek v dnešní Kobře) .

- Prochor v červencových Prochorovinách ( 7/2004 ) v literární příloze uveřejnil svoje postřehy z dovolené Primorsko–Bulharsko – 28.5. až 4.6. 2004.

- V Novém ŽIVOTU TURCA vyšel článek Taťány Sivové Mädokýš na Jičínskom poetickou jari (viz dnešní Kobra), kde se autorka ohlíží za jičínským setkáním příznivců literatury ( 23.června 2004). VáclaV

Stmeláč se konal opět u Prochora v pátek 25.června za hojné účasti. Podle e-mailu od Prochora se účastnilo hodně lidí (Veselý, Ciler, Herbrych, Prochor, Beranová, Eberlová, Žantovský, Novotná, Jindra a Jitka z kapičky).

Většina lidí vydržela až do rána.

.Jedna z prvních mnou přečtených knížek byla ze sovětské produkce Odvážná školačka, šíleně jsem se do ní zamiloval. Později přišli mayovky, verneovky a jiná dobrodružná literatura.

Nevím to přesně, ale básně tak někde kolem 13-tého roku, bohužel se nedochovalo, škoda přeškoda, to by bylo něco !

Napsat text povídku, ale nejraději báseň, se kterou bych byl osobně já sám zcela spokojen.

Jednoznačně nejlepší literární plodnost mám, když je venku zima, tma a nevlídno a já zalezu do koutku s lahvinkou červeného. Ještě lepší je, když jdu z restauračního zařízení a mám tu správnou míru, pak se na mne můzy sesypou a přímo mě znásilňují, bohužel nemám šanci si nic zapsat nebo zapamatovat.

Tvůrce stiskl tlačítko. Příběh mohl začít.

Adam kráčel uličkami Starého Města pražského a od tohoto okamžiku jeho vzrušení z očekávání věcí příštích znatelně sílelo. Bude tam můj člověk? Podaří se mi můj plán? Tyto a podobné otázky soužily Adamovu mysl. Už je u cíle. Vstoupil do vinárny Pegas, kde se schází pražská literární smetánka.

Vladimír Sýkora zde byl. Povedlo se!. Uznávaný a všemi obdivovaný tvůrce nekonečných televizních seriálů seděl sám u malého kulatého stolku v rohu vinárny. Vinárna hučela, bylo plno, ale k velikému mistrovi jakoby se nikdo neodvážil přistoupit a prolomit jeho kruhy.

“Co si budete přát?” přerušil Adamův rituál číšník. “Dal bych si dvě deci rulandského modrého jestli máte.” “Zajisté, a vy mistře ještě jednou?” obrátil se číšník na Sýkoru. Vyrušený mistr se nejprve nechápavě zadíval na číšníka a po kratičkém zaváhání mu podal skleničku “ano prosím, ještě jednou”. Nežli se mistr opět ponořil za hradbu novin stačil na zlomek vteřiny zavadit pohledem o zelenou knihu.

Vinárna šuměla tlumenými hlasy a čas se příjemně táhl v cigaretovém dýmu nad sklenkami a nad novinami mistra Sýkory. Jen Adam napjatě číhal nad svou návnadou maskován ledabylou lhostejností. Konečně číšník přinesl víno.

“Taky literát?” začal konečně mistr.

“Snad ani ne, občas něco píšu, ale nikdy jsem nepublikoval, píšu pro radost a nebo, když je mi smutno. Když to musí ven jak se říká.”

“Nepamatuji se, že bych vás tu někdy viděl” pronesl mistr poněkud zklamaně.

“Já sem nechodím, dnes jsem tu kvůli vám pane Sýkora. Včera jsem vás viděl v televizi v nočním literárním posezení s Antonínem Přidalem. Zmínil jste se o tom, že sem často chodíte a tak jsem to zkusil a ono to vyšlo.”

“V podstatě ano, tak nějak jsem to říkal a skutečně si to myslím.”

“Promiňte, mohl by jste se na moment podívat na tuto knihu?” Adam vzal zelenou knihu a natočil ji přímo k Sýkorovi. Sýkora si sáhl pro brýle a pak se zahleděl na obal. “Není tady ale uvedený autor a edici Kniha života, abych se přiznal …., nikdy jsem o ní neslyšel”.Tázavě se podíval na Adama, “to jste napsal vy ?”

“Tuhle knihu, abych tak řek napsal sám život, ale nemusíte to číst celé, můžete klidně na přeskáčku. Mě by zajímal jen váš dojem z této knihy, její filozofická nebo umělecká hodnota.”

Sýkora se napil vína , otevřel knihu na první straně a začetl se.

Sýkora zvedl tvář od knihy a zadíval se na Adama. “vy se jmenujete Adam?”

“Ano”

“Co to má znamenat?” jeho hlas zněl omámeně.

“Čtěte prosím!”

Sýkora se opět začetl.

Vážená paní, vážený pane, milá přítelkyně, milý příteli,

ráda bych vás pozvala na páté Dny poezie v Broumově , které se uskuteční ve dnech 24. - 26.9. 2004 v rámci Polsko - českých dnů křesťanské kultury. Tyto dny by měly být, stejně jako v minulých letech, neformálním a přátelským setkáním polských a českých autorů poezie. Organizátorem setkání je Sdružení broumovských autorů a básnická skupina Básníci 97. Program setkání:

14 -16 hodin – sraz v informačním centru ve staré radnici v Broumově

17 – 18 hodin – občerstvení, příprava pořadu z veršů účastníků

18 – 20 hodin – Podvečer plný poezie – pořad z veršů zúčastněných autorů

20 – 21.30 hodin – večer pro zúčastněné básnířky a básníky

21.30 -23 - 1. dílna

8.30 - 12 - dílny zaměřené na poznávání a překlad polské a české poezie

14 - 19 - výlet do okolí

neděle 26.9. - odjezd účastníků

Přihlášky na Den poezie a básně zašlete do 31.7. na adresu

Za broumovské autory, organizátory setkání Věra Kopecká

(úryvek z povídky)

“Maminko, a kdy asi tak přijde strejda Luboš?” Adélka pobíhá okolo stolu a rovná prostírání a skleničky.

“Myslím,” podívala se Magda na hodiny na zdi nad lednicí, “že by tu měl být každou chvíli.” Usmála se a pohladila děvčátko po vlasech.

“Mami...?”

“Copak, broučku?”

“To je dobře,” Adélka si oddychla. “Myslela jsem, že to ani neřeknu.” Podrbala se na hlavě. Magda se na ni podívala.

“A copak je dobře? Řekneš mi k tomu ještě něco?” Sklonila se k děvčátku a zadívala se mu do očí.

“No, myslela jsem, že je dobře, že přijde strejda Luboš a že jsem ráda, protože ho mám ráda a chci, aby k nám chodil častěji, ale bála jsem se, že ti to nedokážu nikdy říct.” Adélka sklopila oči a Magda si všimla, jak se jí začervenaly tváře. Pohladila ji a přitáhla za ruku.

“Pojď sem, ty jsi taková malá popleta, viď? Proč by ses měla bát mi to říct? Copak bych tě asi ukousla?”

“Co ještě? Jdi otevřít,” pohrozila na ni.

“Ani muk, jo?” zatvářila se Adélka důležitě. Rychle zašeptala: “Přísahej ...”

“Přísahám,” Magda zvedla dva prsty na důkaz přísahy. ”Ale teď už otevři ty dveře,” volala na Adélku, která už visela na klice.

“Ahoj, holky ...”, ozvalo se z chodby. “Tohle je pro tebe, princezno,” podal Adélce velkou tašku. “A tohle je pro maminku,” běžel do kuchyně s velkou kyticí růží.

“Ahoj, Luboši ... děkujeme ti za ty dárky, ale proč ...” Magda se podívala na Luboše s velkým otazníkem v očích.

“Myslím, že jsme se před časem na něčem dohodli, nebo ne?” Šibalsky se podíval na Magdu a když se Adélka nedívala, dal jí pusu na nos.

“Máš pravdu, asi jsem na to svoje a proč zase nějak zapomněla. Ale už si to budu pamatovat, slibuji ti to.” Pokývala hlavou a dodala:

“Těšila jsem se na tebe ... moc.”

“Já na tebe taky a ...” Do kuchyně vběhla Adélka a táhla za sebou velkou plyšovou opici. “A na tebe jsem se taky těšil ,ty malá princezno. Vzal děvčátko do náruče. Pohladila ho po vlasech.

“Ty jsi, strejdo, tak hodnej.”

“Nepovídej, to se ti asi něco zdá.”

“Ba ne, strejdo. Říkáš mi vždycky jenom princezno. A to mi můj táta nikdy neřekl.” Přitulila se k němu. Luboš s Magdou se na sebe podívali. Skoro současně pokrčili rameny a čekali co přijde dál.

“Ale jdi, teď si určitě trošku vymýšlíš, co?” zavrtěl hlavou Luboš.

“Tak jo,” vyskočila Adélka, “jdu pro ní. Počkejte tady, nikam nechoďte.” Odběhla do pokoje. Na malý okamžik zůstali Magda s Lubošem v kuchyni sami.

“Jsem moc ráda, že tu jsi, Luboši.”

“Neříkej,” škádlil ji. “To říkáš teď, ale počkej, kdybys mě měla mít vedle sebe dýl, to bych se ti jistě omrzel.”

“Jak se mi můžeš omrzet, co to říkáš? Neomrzíš se mi.”

“Jak to můžeš říct, když jsi to neokusila.” Odhrnul její vlasy a ji políbil na krk.

“Já jsem to viděla,” mezi dveřmi Adélka, ruce v bok a vztyčeným prstem hrozila na Luboše.

“No co asi ...” pokrčila Adélka rameny. “To!” Bodla prstíkem do vzduchu.

“Co to?” Luboš se podíval na Magdu.

“Strejdo, ty moc dobře víš, co myslím,” Adélka svraštila čelo a zamračila se.

“Jo,” špitlo děvčátko.

“Jo, už mi to vůbec nevadí,” rozesmála se na celé kolo. Smála se až se jí rozkutálely slzičky po tvářích. Sedla si na zem a smála se a plakal zároveň. Magda jen kroutila hlavou.

“Co se ti, prosím tě, stalo? Co to vyvádíš?”

“Já mám radost.”

“A z čeho?”

“Z toho, že přišel strejda Luboš,” otírala si slzy. “A potom z toho co mi přinesl v téhle tašce.” Dvěma skoky byla u Luboše a už mu seděla na klíně. Objala ho kolem krku a dala mu pusu na tvář.

“Díky, díky, strejdo. Já tě mám stejně ráda.” Zarazila se, potom pokrčila rameny a podívala se na maminku. “Mami, promiň, ale já už to nevydržím a poruším to, jo?” Pokývala hlavou a čekala, co na to Magda řekne.

“Co porušíš?” zajímal se Luboš. Magda pokrčila rameny a pousmála se.

“Ale, myslím si, že chce Adélka něco říct.” Podívala se na dceru. “No tak nám to pověz, neboj se. A nakonec, ty to porušíš, ne já. A ten slib jsi dala ty a ty ho můžeš porušit.”

“Vážně, mami?” přimhouřila oči a podívala se nejdřív na maminku a potom na strejdu. Matka pokývala hlavou a strejda se zatvářil, že neví o čem je vlastně řeč.

“Tak dobře,” nadechla se, “.. dobře,strejdo,já ti teda něco povím. Já tě mám tak ráda,vždycky se těším až přijdeš a víš, co chci?”

“To nevím,” odpověděl Luboš.

“Tak já ti to pošeptám, protože se to stydím říct nahlas.”

“No to já nevím,” podíval se na Magdu a ta se usmála. “To se asi budeme muset zeptat maminky, nemyslíš?”

“No ale já si myslím, že by mamka taky chtěla. No tak, mami,” podívala se směrem, kde stála Magda.” Řekni taky jo ...”

“Tak co bude s tou večeří, bando?” usmála se.

“Už máme hlad,” volali společně.

“Tak alou na ruce!”

“Ano, maminko, odpověděli zase oba společně a odkráčeli si umýt ruce do koupelny.”

“To nevíme,” ozvalo se odtud.

“Úplně jsme zamluvili to báječné překvapení, co ti přinesl strejda, Adélko.”

“No jo, mami, vidíš, já jsem to úplně popletla. Ale po večeři to napravím, ano?”

“Ano, ty moje princezno,” přisunula jí Magda mísu se salátem. “Ale teď už jez a nepovídej.”

“Dobré chutnání. A ...”

“ ...žádné povídání.”

“Ale stejně ti strejdo povím, že ...”

“Žádné povídání.”

“ ... hm, jsem to chtěla právě říct.”

“Ty jsi prostě neskutečněj ,Luboši, pořád mě něčím překvapuješ.”

“Proč, Magdi, něco jsem ti snad udělal?” Podíval se na Magdu. Ta jen pokrčila rameny. Podala mu šálek s kávou.

“Ne, mě jsi nic neudělal, ale pověz mi,” posadila se vedle něj na pohovku, “jak tě napadl ten šílenej nápad.”

“Jakej šílenej?” pohladil ji po ruce, “já si myslím, že na tom není nic šílenýho. Je to snad normální, udělat si společný výlet.” Luboš se usmál a podíval se Magdě hluboko do očí.

“Jaký je v tom rozdíl? Den nebo pár dní ...”

“Ne pár dní, Luboši, pár jsou dva a ne čtrnáct.”

“Ale co se ti na tom nelíbí? Viděla jsi Adélku, jak z toho byla nadšená.”

“Nadšená byla, to jo, to ona dokáže být nadšená. Zvláště potom, co našla v té tašce od tebe indiánskou čelenku s péry a boty z bůvolí kůže, ... “

“Není to bůvolí kůže ...”

“To nevadí, ale něco tak šílenýho ještě ....” Políbil ji.

“Miláčku, neříkej to slovo. Na tom není nic šíleného. Víš, jak dlouho jsem na to čekal?”

“Na co?” podívala se na něj Magda nechápavě.

“Až to budu moci udělat.”

“Co?”

“Magdi,” vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na nos. “Magdi, já jsem tak šťastnej ...”

“Neříkej to, já vím, co chceš říct. Dostali bychom se tam kam jsme došli už několikrát. Sama musíš poznat až přijde ta správná doba.”

Dne 19.6. jsem se zúčastnil hlavního programu vyhodnocení literární soutěže. Již večer před tím se sešla hrstka účastníků s některými členy poroty a družně pohovořili, ještě ráno, když jsem dorazil, bylo znát, že debata musela být jistě vyčerpávající. Dopoledne program začal seminářem, který vedl PhDr.Křivánek a téma bylo opravdu široké - základní pravidla o tvorbě poezie, jakých chyb se vyvarovat atd. Bylo to opravdu výživné a představoval jsem si, že by takový seminář mohl někdy proběhnout na půdě LISu. Pár slov na tvorbu prózy pronesla závěrem p.Karla Erbová. Celkově porotci konstatovali, že úroveň zaslaných prací byla poměrně dobrá, bohužel se nevyskytl žádný výjimečný talent.

Celkem soutěž obeslalo 121 autorů 138 pracemi. Slavnostní akt v městské knihovně byl labutí písní, neboť tímto dnem byla knihovna zavřena. Pořadatelé podali úctyhodný výkon, byli milí a štědří. Díky jim za vše !

(zpracoval Petr Veselý)

Vážení přátelé,

Mějte se pěkně, doufám, že užijeme konečně léto. Jana Benešová

Kulturní občasník regionálních autorů

Připravil : Václav Franc, K Hájku 1724, 509 01 Nová Paka

( 14. července 2004)