K
O B R
A
KULTURNÍ OBČASNÍK
REGIONÁLNÍCH AUTORŮ
DUBEN 2005 *** ROČNÍK VI.*** ČÍSLO 4
=============================================================================
Citát inspirující:
Tucty polotajnejch
skrývanejch historií se vpisujou
do každý jednotlivý tváře. O tom jsou knihy, to není z mý
hlavy... O tom všem se píše. O tom, co někdo zahlíd
klíčovou dírkou a nenechal si pro sebe.
Petra Hůlová- Přes matný sklo
=============================================================================
VE VALDŠTEJNSKÉ VINÁRNE
vzpomínky
mají jenom jeden směr
jako by
vyšly z obou zemských točen
(a dětství
jen na úvěr)
nehmatný
čas do spirály stočen
v éteru
staré dobré hity:
ne každý do
paměti vrytý ...
city jsou
hloubkou dravých jarních vod
city nejsou
na povrchu pěna
hloubka i
dravost mají stejný rod:
věčná tajenka
na čtyři ... ŽENA
PAVEL ZEMAN
=============================================================================
15 LET LISU
=============================================================================
Máte zájem?
Okresní knihovna v
Jičíně zve zájemce
o práci v literárním kroužku
na připravovanou schůzku
tohoto kroužku, která se uskuteční
24. dubna 1990 od 17 hodin v
Okresní knihovně v Jičíně. Přineste s sebou své literární práce.
V pátek 13.
dubna 1990 vyšel v tehdejších okresních novinách Předvoj výše citovaný článek,
kterým byly do tehdy ještě Okresní knihovny v Jičíně zváni všichni příznivci
literatury, kteří dosud svoje výtvory
tají v šuplíku.
První setkání se
uskutečnilo ve středu 24.dubna 1990. Toto datum má v rodném
listě zapsán literární kroužek při Městské (do 1. 1. 1998 Okresní) knihovně v
Jičín, v roce 2000 přejmenovaný na
LIS (=LIterární Spolek).
Iniciátorkou setkání byla pracovnice
knihovny Mgr. Jana Benešová. Vedle již
vzpomínaného článku obeslala literáty, kteří se zúčastňovali soutěže v
rámci Šrámkovy Sobotky. Přípravné schůzky
se zúčastnili tito pozdější členové kroužku: Jan Filip,
Bohumír Procházka, Vladislava Matějková, Miroslav Harcuba,
Naďa Baliharová, Jana Hofmanová, Jana Benešová a
Václav Franc.
Ale od těch
dob uběhlo hodně vody, na práci spolku se podílely čtyři desítky regionálních
autorů. Jičínští literáti vydali pět almanachů (Pod Valdickou
branou, Kroky a klopýtání, Mýma očima, Deset let, Striptýz duše). Uspořádali
řadu autorských čtení, besed a setkání se známými spisovateli a umělci.
Spolupracují s literárními spolky ve slovenském Martině a řadě českých měst. V
loňském roce uspořádali setkání spolků a klubů pod názvem Jičínské poetické
jaro. Vydávají časopis a svoje práce v samizdatových výtiscích, ale i nakladatelsky. Těžko vypsat všechny aktivity.
Za patnáct
let práce se jim podařilo dát dohromady
partu lidí zajímajících se o literaturu a kulturu obecně, informovat se navzájem
o nejrůznějších akcích a soutěžích, příležitostně vydávat svoje práce, potkávat
se se spoustou zajímavých lidí, a to nejen literátů.
Dosáhli zajímavých výsledků na
literárních soutěžích, řada autorů přešla od původního žánru a vyzkoušela si i
jinou tvorbu. To všechno jsou úspěchy LISu.
Na závěr uvedu příjemný zážitek z vyhlášení
nejlepších autorů z Literárního Varnsdorfu, kde již tradičně nevychází náš
spolek naprázdno při udílení cen. Při jednom z mnoha neformálních rozhovorů
jsme mluvili s autorkou z Mostecka. Když jsme jí vypravovali o našich schůzkách
a almanaších, jen si povzdechla: „A u nás se nic neděje!“
Já vím,
že ani u nás nerostou Čapkové a Nerudové
jako houby po dešti, ale buďme rádi, že se „NĚCO DĚJE!“
VáclaV
=============================================================================
CHOPOJ
CHODSKÉ POETICKÉ JARO
=============================================================================
„Literáti,
do roka a do dne, zvu vás na poetické jaro,“ chtělo by se mně zvolat společně s Janem Sladkým - Kozinou, který
proslul jako vůdce povstání domažlických Chodů proti odebrání udělených
privilegií na ochranu hranic proti Volfu Maxmiliánu Lamingerovi
v roce 1693. Jenže Kozinu čekala 28.listopadu 1695 v Plzni šibenice, zatímco
básníky a prozaiky vítá Chodsko s otevřenou náručí, neboť se zde téměř po roce
uskuteční již 3. setkání literárních
klubů a spolků z Čech, Moravy a Slovenska. Pomyslnou štafetu přebírají
Domažlice po Jičínu (květen 2004 - Jičínské poetické jaro) a Martinu (říjen
2004 - Martinská poetická jeseň). A tak ve dnech 15.-17. dubna bude „chodská
metropole“ centrem literárního dění, na kterém nebude chybět ani jičínský LIS.
Dovolte
proto krátké představení Domažlic a okolí. Co vlastně o tomto kraji víme ze
školních let, kromě již vzpomínaného Koziny a Lomikara (resp. Lamingera)? Tak třeba to, že Přemysl Otakar II. dal v
letech 1262-65 vybudovat královské město ke střežení západní hranice. V
husitských válkách se v roce 1431 odehrála u Domažlic slavná bitva s křižáky,
kdy 14.srpna 1431 husitská vojska pod vedením Prokopa Holého triumfálně
zvítězila. Mezi ukořistěné trofeje patřil i klobouk kardinála Caesariniho. Význam města po třicetileté válce klesal a v
19.století byly odstraněny městské hradby a město se rozvíjelo do šířky. Z
novějších dějin je známá slavná národní pouť na Vavřinečku, v srpnu 1939, která
byla prvním velkým protestem proti nacistické okupaci.
Dominantou
města je vyhlídková věž vysoká 56 metrů, nejvyhledávanější památkou je Chodský
hrad, kde ve 14.století přebýval i Jan Lucemburský. Dnešní barokní podoba
vznikala v 18.století. V Domažlicích můžeme navštívit i Muzeum Jindřicha Jindřicha a Galerii bratří Špilarů.
Návštěvník
Domažlic by si neměl nechat ujít pouť ke
kostelu sv. Vavřince. Vždyť ona lidová píseň nás zve „stojí na pěkném kopečku“
na turistickou „tůru“ a potom je v okolí známé Baldovské
návrší, odkud právě kardinál Caesarini údajně sledoval porážku křižáckých vojsk.
Protože se
v Domažlicích koná literární setkání, podívejme se, kdo je s tímto krajem
spojen z významných literárních osobností. Tak především domažlický rodák Karel Matěj Čapek - Chod (1860-1927), autor
řady románů (např. Turbina, Kašpar Lén mstitel) a Jindřich Šimon Baar (1869- 1925), rodák z Klenčí pod Čerchovem,
student domažlického gymnázia (např. Jan Cimbura,
Poslední soud, Pani komisarka). Dalším typicky chodským autorem je Jan Vrba
(1889 - 1961), rodák z Klenčí, který žil dlouhá léta v Domažlicích (román
Zelené šero, Kniha z přírody, Selské povídky).
V
Domažlicích zemřel v roce 1912 Jaroslav Vrchlický, který zde trávil poslední
léta plodného života. Nelze nevzpomenout působení Boženy Němcové v letech 1845
až 48 v Domažlicích a Všerubech, odkud čerpala pro svoje práce náměty, a to nejen pro svůj
seriál v Květech (Obrazy z okolí domažlického). Vztah k Domažlicku měl i Josef
Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, Eliška Krásnohorská a pochopitelně i Alois Jirásek.
Ale nejen
literáti pocházejí z tohoto kraje, jenom v krátkosti připomínám hudebního
skladatele Jindřicha Jindřicha či významného lékaře
profesora Josefa Thomayera.
A tak se už
těším do Domažlic a doufám, že místní organizátoři nás překvapí nejen tradiční
pohostinností, ale i řadou pamětihodností, o kterých nemám ani ponětí, neboť
jsem „nikdy v Barceloně nebyl, ani v
Domažlicích“ (pouze v Tachově na vojně),
abychom na okamžiky na Chodsku dlouho v dobrém vzpomínali.
VáclaV
P.S. A
ještě si dovolím přihřát „řehečskou polívčičku“: Když jsem před lety pátral po osudech řehečského rodáka „generála partyzánů“ Josefa Suchardy,
dostal jsem se s jedním kontaktem i do Domažlic. Z Městské knihovny Boženy
Němcové se mně ozvala ochotná paní ředitelka Mgr. Jana Čechová, která si dala
práci a v místní matrice vypátrala, že Josef
Sucharda v městě skutečně byl hlášen, byl zde zatčen a odvlečen do
koncentračního tábora v Bautzenu (Budyšíně).
Ještě jednou děkuji za důležitou stopu, díky které jsem zjistil i řadu dalších
věcí, např.: v roce 1938 byl po
„Mnichovu“ převelen Josef Sucharda jako člen delimitační komise a styčný
důstojník do okresu Domažlice a tam prožíval těžké pokoření českého národa,
odevzdáním větší polovice Chodska do rukou německých usurpátorů (jak sám
vzpomíná).
Dokonce se
podílel na svolání demonstrace do Klenčí den před obsazením a z balkónu radnice společně se spisovatelem Vrbou promlouval k místním občanům. Podílel se na
záchraně památného Hrádku u Oujezda s pomníkem Jana
Koziny pro republiku a s domažlickou posádkou odklidil z Vyhlídky bronzovou
sochu spisovatele Baara. Velký žulový podstavec sochy
byl německými zuřivci rozmetán dynamitem. (Volně podle Josefa Suchardy z knihy
Partyzánský odboj v Jižních Čechách, 1947, str.73 až 88).
Činnost
Josefa Suchardy popisuje i František Polák v knize Mnichov 1938 (2.část, 1988,
str. 51-56) : „Chodský lid se dozvěděl pravdu o připravované okupaci Chodska
21.listopadu 1938 na shromáždění lidu v Klenčí pod Čerchovem.
Sdělil mu ji čs. styčný důstojník pplk. Sucharda a spisovatel J.Vrba ... Těsně před naplněním ortelu se podařilo ještě
vystěhovat muzeum z Klenčí a odvést sochu J.Š.Baara z pomníku na Výhledech.“
Tolik tedy
malá „řehečská zásluha“ o dějiny Domažlicka.
VáclaV
=============================================================================
VÍTE, ŽE ...
=============================================================================
- V
Jičínském čtvrtletníku (březen, 1/2005) vyšla poezie Václava France ( Zas čekám
na jaro) a Václava Teslíka (Pramínky vlasů). Zároveň
zde byl uveřejněn článek k
15.výročí založení LISu Občanská sdružení v Jičíně Literární spolek
LIS (autor Václav Franc), který je ve zkrácené podobě uveden jako úvodník
dnešní KOBRY.
- Ve
čtvrtletníku SVK Hradec Králové U nás (ročník 15,1/2005, vydáno 31.3.2005) otiskla
Jana Benešová článek Webové stránky Městské knihovny v Jičíně. (Viz http://unas.svkhk.cz/
).
- V
literární obtýdeníku Tvar (7/2005, vydáno 7.4.2005)
je v rubrice Tvar odečet představen liberecký časopis Světlík (2/2005) a mezi
autory čísla (březen – duben) je jmenován Václav Franc.
VáclaV
=============================================================================
ÚSPĚCH JIČÍNSKÉ KNIHOVNY
=============================================================================
V rámci
akce Březen – měsíc internetu byla vyhlášena soutěž o nejlepší knihovnickou
prezentaci na internetu BIBLIOWEB 2005. S výsledky celé soutěže se můžete seznámit
na www.econlib.cz , ale
musím poblahopřát jičínské knihovně a především webmasterovi stránek – Janě Benešové. První místo získala knihovna ve Znojmě, ale
hned na druhém místě se umístil Jičín,
před třetí Třeboní.
Takže ještě
jednou blahopřeji, sám si myslím, že stránky jičínské knihovny jsou přehledné,
zajímavé a především neustále aktualizované, což jistě zvyšuje jejich sledovanost. Nás může těšit, že v rámci
stránek MK v Jičíně jsou i stránky LISu a upoutávky
na naše akce ( event. fotografie z akcí).
A kdo ještě
neviděl, ať tam běží na http://knihovna.jicin.cz/ .
VáclaV
=============================================================================
AUTORSKÉ ČTENÍ PRO NEVIDOMÉ
=============================================================================
Literární
spolek při Městské knihovně v Jičíně LIS Vás zve
na autorské
čtení pro nevidomé a těžce zrakově postižené občany.
13. dubna od 14 hodin
v zasedací
síni MěÚ v Jičíně.
Jana
Benešová
=============================================================================
TEXTY PAVLA HERBRYCHA
=============================================================================
xxx
Setrvalost
je zněním
nás
je akordem
je
rozezvučením
je
nasáknutím
jímž
odmítáme
jiné
harmonie
a jen jí
monotónně
vytaháváme
náš
identifikační
kód
bez
povšimnutí
že zvolna
přechází
v tiché
SOS
xxx
Iniciační
zasvěcení městem
potencionálními
rozkroky
potencionálními
mejdany
potencionální
cirhózou
potencionální
pozitivitou
xxx
Cosi
pokosilo slova na široko
a najednou
prostorem
nepulzují
tak jako dřív
není jich
v tomto
okamžiku bezvětří
a tak
myšlenkami slov
našlapuješ
potichu v kruhu
bojíš se
být tím prvním
kdo
znesvětí chrám ticha
a zabodne
do něj dýku
artikulovaného
a třesoucí
se
že bys měl
že by někdo
měl
kradeš si
tento okamžik zasvěcení
xxx
Táhnu se
staletími
střídám
tváře
doznávám
změn
učím se
i
promarňuji čas
mučím
i bývám
mučen
nežádám
odpouštím
a prosím o
odpuštění
za to
že jsem
že jsem
člověk
=============================================================================
ŘEKNI MI, CO ČTEŠ ...
=============================================================================
Václav Ryčl
- Pavilon č. 13
Četba této
knihu přináší celou řadu zvláštností, tak především autor, přestože se narodil
později než já, již nežije, spáchal sebevraždu. Za svého života vlastně žádnou
ucelenou knihu nevydal a toto dílo vzniklo z jeho pozůstalosti. Ale na druhou
stranu jeho jméno není tak zcela neznámé v české literatuře, neboť v roce 1994
získal 1. cenu v literární soutěži Povídka 94 a o rok později obsadil 3. místo.
A právě jeho povídka ČERNÁ HALA dala
název celému sborníku soutěže, ve kterém byla zastoupena i moje povídka Mrtvej brouk).
Dílo
Václava Ryčla , (v knize vystupuje jako Václav Rauch), je poznamenáno schizofrenií, kterou onemocněl
stejně jako jeho otec. V nejrůznějších podobách a obměnách jsou v knize zachyceny
poměry v léčebných zařízeních, ale především vnitřně rozpolcený citový život
vnímavého jedince. Některé pasáže líčí drsnou realitu léčebny, jiné naopak
dětinské představy o útěku za hranice atp.
Kniha je to
neradostná a nedoporučuji ji číst před spaním, ale na druhou stranu, když ji
porovnám například s knihami Natálie Kocábové, tak je opravdová, vulgarity jsou
zde používány naprosto opodstatněně, ne účelově. A Ryčlovi
věřím každé slovo, každý prožitek. Zajímavé je, že zde lze najít i několik
verzí jedné povídky či příhody, jak se v autorově vidění měnily.
Škoda že
tak talentovaný člověk odešel, tak záhy. Myslím si, že jeho postřehy by vydaly
i na další zajímavé práce. Bohužel jeho kniha života se velmi brzy zavřela, ale
i tak nám zanechal velmi mnoho zajímavých stránek.
Dík patří
sestavovatelům knihy (Miroslav Huptych a Václav Kahuda) a autorově matce Kamile Ryčlové,
že se podařilo zachytit tvorbu mladého autora, poskládat ji do jednotlivých
střípků vzpomínek.
VáclaV
P.S. Nedávno vyšla další Ryčlova kniha z pozůstalosti
Zpráva nejen o bludné duši. Doufám, že si ji brzy přečtu.
=============================================================================
POZVÁNKA – POEZJA
POLSKA W XX STULECIU
=============================================================================
Staženo z
http://volny.cz/dny.poezie.broumov/ (další informace u Věry Kopecké, broumovské
básnířky na výše uvedených stránkách):
Poezja polska w XX stuleciu
Marta Chlaewinska zve na
Polsko-Česko-Slovenské
setkání básníků
do města Grodziec va dnech 3. - 5. 6.
2005.
podrobné
informace na adrese http://www.dzieciombedzina.info/
=============================================================================
VIZITKA
=============================================================================
Bohumír PROCHÁZKA
Nejede.
Nejede vůbec nic. Kdo by taky po desáté večer někam jezdil. Ale přece vlak
kdysi ... . Kdysi. Do hotelu ne. A proč ne? Co jsou nějaké tri stovky? Tri?
Kdysi. Já se toho proletářského komplexu nezbavím. Moje maminka niky nespala v
hotelu. Vlastně jednou, na výlete. Ale stejně neusnula. Takže vlastně nespala.
Nádražní
hospoda. Dva obsazené automaty, vrchní klimbá už teď. Znechuceně točí desítku -
to bude jistě kšeft, řekne si, takový zákazník. Cožpak je to na mne vidět?
Zavírají v jedenáct. A pak? Pivo je zvětralé, i když ho točil přede mnou. V
téhle hospodě nemůže ani být jinak. Pivo je půlhodina. Do pěti ráno zbývá ještě
šest hodin. Příšerně studená čekárna. Takže vlastně dobře, že je zavřená ...
„Nekoupíš
mi panáka? Já ti za to venku ... „.
Kolik má
vlastně člověk zubu? Tedy, kolik jich má mít? Téhle dáme jich chybí víc než
polovina. Ty zadní, bez těch se člověk obejde, ale když chybí zároveň jednička
i dvojka nahoře ... Proč bych si měl
myslet, že se na mne usmála? A proč by se na mne mela usmívat? Jistě že se
usmála. Jak bych mohl vedet, které zuby ... Úsměv za panáka. Profesionální úsměv.
Jako ta krásná holka tenkrát v bance. Ještě se zeptala - co pro vás mohu
udělat?
Klid za
panáka. Sedne si k vedlejšímu stolu. Za velký rum. Nábožně zvedá sklenku,
přivoní, to gesto se mi líbí, pomalu usrkává. Šetří. Má dost času, než ji vyhodějí. Oba máme čas. Nějak se mi nedaří nekoukat k
jejímu stolu. Kam taky jinam koukat? Pingl by mne nejradši zavraždil, hráči
mají své starosti. Na nich nic není zajímavého.
A na ní?
Snažím si vymyslet, kde žije. Zdalipak si po sobe ráno stele peřinu? Blbá
otázka... Jistě bývala pěkná holka, z té postavy se to ještě pozná. Když ještě
mela zuby.
A je to
tady: začínám si vymýšlet její příběh. Vymyslím, v hlavě zafixuju
a půjdu si ho k ní ověřit. Za panáka. Já panáka, ona panáka ... . Nakonec třeba
i budu mít kde přespat ...
Vole!
„Pane
vrchní, platím!“
Na ulici
ani živáček. Kličkuji ulicemi ke kraji města. Tady ta křižovatka je dobře
osvětlená, já spolehlivě vyhlížející, měl jsem to udělat už dřív. Jak prosté:
někdo zastaví a pojedu. Daleko? Daleko. Ten, kdo zastaví, pojede skoro tak
daleko jako já.
První auto
asi za pět minut. Samozřejmě nic. Pak dvě. Nevýhoda, bral bych je odděleně. A
tak dále. Začínám hru - za každé auto kamínek. Bezva hra. Při chodníku dlouhá
rada kamení, vedle zmrzlý blbec, kterého už postávání nebaví. Deset kroku tam,
deset zpátky k prodlužující se fronte kamení.
Většina
lidí v tomhle státe, na tomhle světe, nemá tušení, co znamená půlnoční město z
pohledu beznadějného stopaře. Většina lidí by tady taky takhle nestála. Zhaslo
poslední okno. Všichni spí, nebo souloží, nebo se převalují a přemejšlejí, co za ten den udělali blbe. Co za ten život
udělali blbe. Já kupříkladu to, že tu stojím.
Nechala by
mne Bezzubá přespat? Bylo by tam teplo. Byl by sex? Nééé,
sex ne. Ale jiný ?
Zastavil.
To opravdu kvůli mně?
Utíkám, aby
si to nerozmyslel. V euforii ale stačím rozkopnout radu kamení - aut. Vystupuje
žena, stačím si všimnout světlých dlouhých vlasu. Musí vystoupit, abych se mohl
nasoukat na zadní sedadlo. Bezzubá mela taky dlouhé. Ale černé. Kde je teď
Bezzubá? Daleko, opravdu jedou daleko, já snad s nimi tu noc přečkám. Je to
možné?
Idylka. V
rádiu hrají potichu a melodicky, sedadlo je plyšové, měkké, asi nějaké dražší
auto, teplo. Pověděli jsme si kam jedu, stručně, věcně. Přestal jsem je
zajímat. Oni mne vlastně taky. Muž a žena. Nevím jak vypadají, kam jedou, proč
tam jedou. Mají drahé auto, on má sako, možná i kravatu. Její vlasy jsou
přehozené pres opěradlo. Když projíždíme pod lampou, na chvíli zasvítí.
Asi usnu.
„ ... proč
se najedno zajímáš o mého bráchu. Přece jsi nikdy ...“
„Já se
nezajímám o tvého bratra, mne zaráží, co to stojí peněz.“
„Ale to
nejsou tvoje peníze ...“
„Jak to, že
ne, jak to, tím pádem máš, máme o to míň.“
„Já mám míň
a tebe se to netýká ... A je mi jedno, že mám míň, k čemu mi jsou peníze v
tomhle živote, v takovém ...“
„Takže paní
by radši jezdila ve staré stodvacítce ...“
Debata mne
přestala zajímat, debata mne otravovala. Leč, nedařilo se mi od ní oddělit.
Auto - krabice, vlastně cela, ze které se nedá odejít. Vstoupils
dobrovolně, snášej tedy dobré i zlé. Snáším. Kolik takových hádek v každém
manželství... .
„Taky bych
mohl zastavit, támhle v lese a vyhodit tě.“
„Vím, že
toho jsi schopen. Ale neuděláš to, mám svědka.“
Mlčení.
Přemýšlí.
„Seš coura, s těmi se jinak
nezachází,“ potřeboval ji ranit.
„Ty víš
dobře, jak to bylo. Byli jste zamčeni s tou ..., nemela jsem kam jít.“
Začalo mi
jí být líto. Urážel ji. Z každé vety byl cítit úmysl ponížit ji. Byl hrubý, ona
odpovídala tiše, nebo nechávala hrubosti bez odpovědi. To ho ještě víc
dráždilo. Bylo mi trapně z toho, že všechno musím poslouchat. Z toho, že na mne
neberou ohled. Upozornila ho na mne. Dost ošklivě dal najevo, že ho nezajímám.
On mne taky ne. Ale byl jsem v té jejich krabici - věznici.
Začínal
jsem se dostávat i do jejich manželství: úspěšný kravatář, středně velký až
vyšší šéf, sít pochlebovačů utvrzuje ho v jeho výlučnosti a on si na to zvyk.
Je spokojený sám se sebou. Ona - už před svatbou věděla o svém omylu. Dítě na
cestě rozhodlo ...
„Pokračuj,
pokračuj, jsem zvyklá.“ Došla mu slova, surově ji byl. Pěstí do paže, dlaní na
tvář. Vzpřímil jsem se, chystaje zasáhnout, pak se zase posadil. Co zmůžu za
jízdy? Přestal. Konat i mluvit. Dlouho, předlouho jsme jeli potichu. On trochu
zbrkle, ale spolehlivě řídil, ona plakala. Vytrvalým pláčem nešťastných žen. I
když v kopcích, kterými jsme jeli, nebyla světla, poznal jsem to podle trhavých
pohybu vlasu, které svítily. Bolavý ženský pláč. Jemně, sotva znatelně jsem
vlasy pohladil. Škubla sebou. Brzy se ale hříva za sedadlo vrátila. Po dlouhou
dobu byl absolutní klid.
Vztekloun
se věnoval řízení, auto spokojeně vrnělo, nebyl žádný pohyb. Svět se zastavil
ve šťastném okamžiku. Se zavřenýma očima vychutnával jsem si hebkost těch
vlasu, která na prstech zůstala. Věděl jsem, že nejsilněji zůstal by mi ten
vjem, kdybych teď vystoupil. Též jsem ale věděl, že musím ... . Pohladil jsem
vlasy znovu. Táhle, po celé jejich délce. Nebylo škubnutí, hlava se přikláněla
za mou rukou. Řidič začal sám pro sebe odříkávat násobky jedenácti, recept
proti usnutí. I proti vzteku. Svou ženu pro tu chvíli neznal.
Hladil jsem
rameno, po paži podél dveří jela moje dlaň ke dlaní její. Uchopila mou pevněji,
než se dalo u ženské očekávat. Až bolestivě se její nehty vtlačily do mé dlaně.
Opřel jsem
celo o opěradlo s vlasy před sebou. Majitel vozu se právě dostal k číslu 616. Probudil
jsem se, asi proto, že auto jelo po dláždění města. Města, kde jsem mel
vystoupit. Pustila mou ruku, za okamžik jsme se setkali znovu. Do dlaně jsem
dostal složený lístek. Poděkoval jsem, oba řekli „nashledanou“. Zmačkaný lístek
byla potrhaná vizitka s adresou. Přečetl jsem si křestní jméno - Zuzana, vhodil
vizitku do odpadového koše a pospíchal na autobusové nádraží. Budu-li mít
štěstí, za hodinu budu doma. Těšil jsem se na čaj s mlékem.
***
Ještě před
nádražím jsem se otočil a pospíchal zpět. Koš jsem našel bezpečně. Nenápadně,
abych nevzbudil pozornost, hledal jsem lístek očima. Pak jsem začal hrabat.
Nic. Lidé se ohlíželi. V trafice jsem koupil noviny, rozprostřel je na mokrý
trávník a vysypal koš. Pomalu, systematicky jsem přendával obsah z jedné
hromady na druhou. Starý pán se postavil vedle mne a pozoroval mne. Pravá ruka
se dotkla čehosi lepkavého, co stále ulpívalo na dvou prstech a dlani. Otíral
jsem to vedle o trávu, marně. Starý pán se pořád díval, bez spěchu si roztáhl
nad sebou deštník. Stále nic. Zbývala už jen malá nezkontrolovaná hromádka.
Poslední naděje. Nic. Vizitka, kterou jsem zahodil do koše, tam prokazatelně
nebyla.
(Uveřejněno
s laskavým svolením autora z Prochorovin 1/2005).
=============================================================================
ŘEKNI MI, CO ČTEŠ ...
=============================================================================
LÁSKA NA UZDĚ A JINÉ KOTRMELCE
(VEŠKERÁ PODOBNOST A JINÉ KOTRMELCE) -
Romana Riba - Rollingerová
Knížku,
kterou vám dnes chci představit, musím představit dvěma názvy Láska na uzdě a
jiné kotrmelce a Veškerá podobnost a jiné kotrmelce. Skutečně má dva názvy,
jeden na přebalu, druhý na obálce. Vydalo ji v roce 2001 nakladatelství Ostrov
a se jménem autorky jsem se seznámil na Literárním Varnsdorfu, kde patřila mezi
oceněné.
Autorka
Romana Riba-Rollingerová (
ročník 1971) se narodila v Městci Králové a
studovala v Poděbradech a později v Praze (ČVUT). V roce 1996 se
přestěhovala za manželem do francouzského Mougins,
kde působí jako tajemnice mezinárodní
kulturní asociace. Dosud vydala básnické sbírky, takže tento její počin je její
prozaickou prvotinou (mimochodem kladně hodnocenou Stanislavem Rudolfem).
Rád jsem si
její knížku přečetl, nejen proto, že mi tak trochu připomíná mého Františka.
Hlavní hrdinka Anna, žákyně 7.třídy je starší,
během knihy nejen absolvuje 12 měsíců (od září do příštího září), ale
především dospívá v ženu, lépe řečeno začíná si uvědomovat fyziologické proměny
svého těla. Duševně je ještě dítětem, ale začíná vnímat svět jinak. Má dvě
sestry, starší, která maturuje na střední škole, mladší, chystající se teprve
do 1.třídy základní školy. V příběhu vystupují nejen kamarádky, ale maminka a
dědeček. Otec od rodiny odešel kvůli alkoholu.
Anna
prožívá školní rok pohledem dítěte 80.let 20.století. Její nenaplněná láska k Rosťovi, emigrace nejvěrnější kamarádky Viktorky, školní
lyžařský kurz, ale třeba i cesta do Prahy, havárie starší sestry na motocyklu,
či sportovní úspěchy v basketbalovém družstvu, to všechno jsou epizody v životě
hlavní hrdinky. Děj se odehrává v lázeňském
městě Polabiny (nápadně připomínají Poděbrady,
stejně jako sousední větší Bumburk připomíná
Nymburk).
Čtení je to
pohodové, myslím si, že pravdivě ukazuje svět dospívání v 80.letech, je to
vlastně výpověď o době, ve které jsme žili a připadá mně, že ve srovnání třeba
s románem Ireny Douskové Hrdý Budžes
je i pravdivější (bez vulgarit). Myslím si, že to trefně vyjádřil v doslovu
Petr Kukal: „Naše dětství nebylo o nic méně důležité. Nemůžeme je cynicky
zesměšnit a odhodit jen proto, že jsme je prožili v době, která byla, jaká
byla. Źádné jiné nemáme... Přijmout své dětství jako
kontinuální součást vlastního života už musí každý z nás sám.“
Přeji
Romaně Ribě-Rollingerové,
aby v psaní pokračovala a šířila českou kulturu nejen ve Francii. Doufám, že se
s její tvorbou opět brzy setkám.
VáclaV
=============================================================================
ČAJ č.7 - JARNÍ a ČAJ č.8 – VÁLEČNÝ
=============================================================================
V dubnu vycházejí dvě čísla ČAJe, to s
pořadovým číslem 7 je věnováno jaru a dětem. Dětství a školní léta jsou zde
nahlížena očima rodičů žáka jednotřídní školy Mirečka Jánského (povídka
Poznámka), ale třeba i nevážným pohledem od katedry v povídce Jozeva dŘevníka Borovského
Zpověď. Mimo školní lavice nás zavede Zlata Zákoutská
se vzpomínkami na dětství svých dětí v povídkách ze ZOO, ale i o užovkách a
kancích v oboře. Vše úspěšně doplňuje
dětská poezie hosta ČAJe, paní
Věry Vaďurové z Prahy. A protože dalším stupněm
dětství je puberta, ani v ČAJi nemůže chybět moje vzpomínka na studentská léta
prvních lásek.
ČAJ s
pořadovým číslem 8, je monotematicky věnovaný konci 2.světové války (60
let). Doufám, že i ČAJ pomůže
připomenout některá jména, která možná
nejsou celostátně známá, ale přesto si zaslouží malou vzpomínku. Vždyť kdo
zná učitele Petra Kováře, činovníka
Sokola, který zahynul v Osvětimi, nebo Josefa Machka,
přímého účastníka 17. listopadu 1939, který prožil neradostné roky v Sachsenhausenu. Možná že znáte jméno Františka Pecháčka,
složil sletovou skladbu PŘÍSAHA REPUBLICE, aby po okupaci nezradil a skončil svůj život v Mauthausenu.
Ale byli i další, jako třeba Alois Plecháč,
věštitel a kartář, kterému se staly jeho předpovědi osudnými. Nebo
bezejmenný Hans, který se i v těžké životní situaci dokázal postavit přesile na
odpor za nejvyšší cenu. Ale i válka dětskýma očima (viz Zlatu Zákoutskou) a její malý odpor si určitě zaslouží vaši
pozornost. Vezměte tedy „válečný“ ČAJ jako
symbolickou svíčku, kterou jsme
zapálili na počest těch, kteří se onoho šeříkového máje 1945 nedožili.
VáclaV
=============================================================================
SBORNÍK : 15 LET LISU
=============================================================================
Počinem k
15.výročí založení LISu je sborník připomínající uplynulých patnáct let, ale
především posledních pět let ( 1990 - 2000 byla zmapována ve sborníku Deset
let). Najdete v něm jmenný seznam všech
dosavadních členů (38 autorů a autorek)a rubriky Kalendárium, Napsali o LISu
nejen v regionálním tisku,Úspěchy autorů LISu na literárních soutěžích a LIS
pod lupou, kde si budete moci zopakovat otázky a odpovědi osmičky statečných,
kteří odpovídali na sedm všetečných otázek (rubrika vycházela v Kobře a odpovědi dodali – Eberlová, Franc, Jindra, Novotná, Procházka, Šťastná,
Veselý a Žantovský). Najdete zde i krátké ukázky z
tvorby výše jmenovaných. Škoda jen, že odpovědi nedodali i ostatní a chybí i více fotografií autorů z dětství.
Jinak je
soubor spíše dokumentem pro nás a o nás, abychom si při dalším případném výročí
uvědomili, kolik vody uteklo a co jsme všechno dokázali.
VáclaV
=============================================================================
PLÁNOVANÉ RODIČOVSTVÍ
=============================================================================
Václav FRANC
"Ten
můj chlap, Heleno, ten je úplně nemožnej, vůbec
nevím, proč se o něj ještě starám," postěžovala si Marie kamarádce Heleně
nad skleničkou bílého v restauraci Luna.
"To
mně povídej, ten můj není o nic lepší.
Už jsem ho měsíc neviděla, pořád někde lítá," přitakávala Helena.
"No
jo, ten můj taky pořád někde lítá, teďka je snad na Zemi nebo na Marsu, kdo se
v tom má vyznat. Doma se ani neohřeje a
když přijde, tak otevře plechovku s čerstvým vzduchem, zapne monitor a hned
usne."
"To
máš teda blbý," musela uznat Helena.
"Je
úplně k ničemu, nejdřív jsem si myslela, že když pořád někde lítá, že přinese
aspoň domů peníze za přesčasy, ale kdepak, pořád se jen vymlouvá a nakonec
tvrdí, že měl srážky za zákaz vjezdu do ozónové díry!"
"Dovedou
se jenom vymlouvat, ale když potřebuju doma pomoct,
tak nikdy nemá čas, nic nedovede a kdo má pořád doma čekat sám před monitorem,
až se milostpán vrátí ze služební cesty."
"No
jo, to hrozný čekání, to jsem mu taky říkala, ale on se jen smál, že chce mít
doma klid, že se dře, aby mně zajistil, abych nemusela nikam lítat do práce, že
se mám jako v bavlnce a ještě jsem nevděčná. Tak mně naštval, že jsem mu
všechno vytmavila. Povídám mu, jsem tady celé dny sama, máme všechno co
potřebujeme, našetřené peníze máme, tak si snad pořídíme dítě!"
"Ten
můj nechce o dítěti slyšet, že prej si nejdříve
musíme pořídit kosmickou raketu, nějakej novej typ, ale stejně bude raketa stát doma v hangáru, já s
ní nebudu moct lítat, protože by se zbláznil. Jednou jsem se starou raketou
trochu škrtla o strop, když jsem couvala, a nepřej si vidět manžela, jak
vyváděl. Bude ji chodit leštit a sám mně na výlet nevezme, abych pořád
nedřepěla doma. Když jsem jednou řídila, řval na mě, jak to lítáš, copak
nevidíš, že tam něco letí v protisměru a nakonec řekl, že se mnou už v životě
nepoletí, že se nenechá zabít, sprosťák jeden."
"Ten
můj by taky všechny úspory vrazil do raket, ale já ho přitlačila ke zdi, buď
dítě nebo odejdu z domu!"
"Marie,
to jsi dokázala?! A co on?"
"To
víš, Heleno, je hrozně pohodlnej, kdo by se o něj
staral, kdo by mu zašíval skafandry, opravoval hledí u helmy a chystal papání.
On si nedokáže namíchat ani dvě pasty z tuby, představ si, že měl jednou bolení
a musel na vyšetření, protože dal dohromady sladkou a kyselou pastu. "
"Ten
můj by si taky neohřál ani vodu podle monitoru."
" Je
opravdu k ničemu. Když nakonec souhlasil, tak zase nevěděl, jak se to zařídí,
když chce člověk dítě. Vymlouval se a kroutil, ale já měla všechny náležitosti
připravené. Před týdnem jsem si došla na akademii pro formulář, a tak mu povídám,
ať vezme tužku do ruky a formulář podepíše, když už jsem všechny kolonky
vyplnila sama. Ale on začal formulář nahlas předčítat a rozčiloval se."
"Co se
mu ještě nelíbilo?", nechápavě kroutila hlavou Helena.
"Už na
prvním řádku remcal. Já chci pochopitelně holčičku a on chlapečka. Vyváděl, že
holku nechce, že holky jsou k ničemu, že nedokážou řídit ani kosmickou loď a
ječel, abych mu jmenovala jedinou ženskou, která něco rozumného vymyslela. -
Tak mu povídám, a co třeba ta Švýcarka, ta doktorka, nedávno jsem o ní četla na
monitoru takový zajímavý článek. Vymyslela a zkrátila dobu výroby dětí, ale ten
můj milánek mně řekl, že to není žádný kumšt vymyslet
takovou blbost. Jenže já si nic nenechala líbit. Řekla jsem mu, že kdyby nebylo
ženskejch, dávno by lidskej
rod vyhynul. Dáš si ještě jednu, Heleno?"
"Kolik
je hodin? Tak ještě jednu," souhlasila Helena.
"Pane
vrchní, ještě dvakrát dvě deci," objednala Marie.
"Prosím,
hned to bude."
"Představ
si, Marie, že mně babička vypravovala, že když byla malá holka, že se výroba
dětí pohybovala kolem devíti měsíců, někdy se vyrobilo i za sedm, ale jenom
jako polotovar, nějaký nepovedený zmetek, a musel se dopékat v troubě."
"To
jsem taky četla v knize Dějiny lidstva. Viděla jsem tam dokonce takový legrační
obrázek, že žena nosila dítě přímo v těle, ale byl u obrázku nejasný popis,
takže jsem nic nepochopila. Zajímalo by mě, jak se mohlo dostat nějaké dítě do
těla matky, ale muselo to být určitě bolestivé."
"A
nebezpečné, Marie, to si nedovedu vůbec představit."
"Já taky
ne, ale ze všeho nejhorší bylo, že snad ženy měly s muži nějaký, jak to tam
stálo, je to takové legrační slovo, inter ... ne inteli... vlastně intimní vztah."
"Intimní
vztah? A co to je, intimní vztah?",
kroutila hlavou Helena.
"To
jsem taky nepochopila, ale že se nějak muži lišili od žen a navzájem se
spojovali a předávali si genetické informace," napila se Marie z čerstvě
přineseného poháru.
"Spojovali?
A čím? Jako kabelem? A to neznali intervitrent?"
"Asi
ne ?! Oni ti naši prapředci byli vůbec k popukání. Představ si, že třeba ráno
muž nechal na stole v kuchyni ve zkumavce nějaké buňky, které manželka odnesla
do ústavu, kde z nich vyrostlo dítě."
"Ale,
Marie, co mně tady vypravuješ pohádky."
"Opravdu,
Heleno, jestli mně nevěříš, tak si přečti Dějiny lidstva, mám to doma na
koláči, tak ti je po kabelu pošlu, to se pobavíš!"
"A co
ten tvůj, jak to nakonec dopadlo s dítětem?"
"Když
jsme se nemohli dohodnout, tak jsem navrhla, že si pořídíme dvě děti, holčičku
i chlapečka. Peníze máme a když se nám nebudou líbit, tak je klidně můžeme
vrátit. To víš, remcal, ale nakonec souhlasil. Nahlásili jsem potřebné údaje,
udělali přiznání a čekali jsme čtrnáct dní na výsledek."
"To
muselo být nekonečných čtrnáct dní. A máte doma dvě děti?"
"Ani
se neptej, Heleno. Ten můj zase někde lítal a já zůstala na všechno sama. Vůbec
si nedovedu představit, jak dříve vydrželi čekat deset měsíců."
"Říkala
jsi devět nebo sedm."
"Tak
sedm, to máš jedno. Ale nemohla jsem na akademii pro dítě letět, tak jsem tam
poslala manžela, ale už jak překročil práh, tak jsem viděla, že zase něco
zkazil. Prostě, co si ženská nezařídí sama...."
"Přinesl
kluka?"
"Dívám
se na dítě a vidím, že nemá černé oči. Chtěla jsem černé oči a tmavé vlásky,
ale tohle mělo modrozelené oči a vlasy.....?
Prostě bylo plešaté. Co ti to dali, ty hlupáku, obořila jsem se na muže
a on se začal vykrucovat."
"
Přinesl holčičku?" hořela Helena nedočkavostí.
"Nejhorší
je, že já vlastně nevím, jak mám dítěti říkat, protože nemáme ani chlapečka ani
holčičku!"
"Ani
chlapečka? Ani holčičku?"
"Na
akademii byla nějaká mladá doktorka a tomu mýmu troubovi řekla, že dvojčata nemají na skladě, ale že teď
zkoušejí nový model, že se vlastně anatomické rozdíly mezi mužem a ženou úplně
setřely, takže vyprodukovali nový tzv. bezpohlavní model dítěte. A ten můj, aby
ušetřil na raketu, protože experimentální model byl podstatně levnější, tak
souhlasil. Na každou pitomost naletí!"
"To je
hrozné, Marie, voni ty chlapi jsou doopravdy úplně
nemožný!"
"Ale,
Heleno, víš, co je na celé záležitosti úplně nejhorší?"
"Co?"
"Že
ten bezpohlavní model dítěte, takovou blbost, vymyslela nějaká ženská!"
(Ze souboru povídek Objev profesora Hybrise a jiné
pohádky pro dospělé.)
=============================================================================
Sdružení rodáků a přátel Řehče
si Vás dovoluje pozvat na kulturní
program
„1. MEZIPLANETÁRNÍ SETKÁNÍ
OBYVATEL ŘEHČE
S MARŤANY“
který se koná v Městské knihovně v
Jičíně (Denisova ulice)
v sobotu 23.dubna 2005 od 13: 30
hodin.
V rámci zábavného odpoledne proběhne slavnostní
vyhlášení
4.ročníku celostátní literární
soutěže
ŘEHEČSKÁ SLEPICE 2005.
V rámci programu bude uveden krátký
film o Řehči.
=============================================================================
JIČÍN , MARTIN, DOMAŽLICE
=============================================================================
Co spojuje
tato tři města? Jistě tušíte, přece jsou to místa, kde se v průběhu roku sešla
poetická společnost, aby oslavila „Jaro“ nebo „Podzim“. Na snímku se vracím na
začátek, do Jičína (květen 2004), kde
vlastně všechno začalo. Doufám, že Domažlice nejsou posledním místem, kde se
příznivci poezie sejdou. A tak nechť žije CHOPOJ! A
další místa poetických jar a podzimů!
VáclaV
=============================================================================
P.S. Dnešní KOBRA postrádá některé
pravidelné rubriky (např. zápis ze schůzky LISu), ale třeba i kontroverzní Prochorovu povídku a reakce na ni. Vše najdete v květnové
Kobře (omlouvám se), ale v dubnu jsem chtěl upřednostnit autory , kteří se z
Jičína chystali do Domažlic, a jejich tvorbu.
=============================================================================
KOBRA
Kulturní
občasník regionálních autorů
Vydává
Literární spolek při Městské knihovně v Jičíně jako interní tiskovinu.
Připravil :
Václav Franc, K Hájku 1724, 509 01 Nová Paka
Ročník
6. Číslo 4. Duben 2005.
( 13.dubna
2005)
www.kobra.zde.cz